Jiřímu Dundrovi bude za rok sedmdesát let. V sedlčanské komunální politice se pohybuje od roku 1998. V zastupitelstvu zasedal již dvakrát, mezi roky 1998 až 2000 a 2006 až 2010. V minulém volebním období vynechal, protože žil v Kosově Hoře.
Když v loňském roce udělala Česká strana sociálně demokratická kandidátku, na třetím místě bylo uvedeno právě jméno Jiřího Dundra. „Snad kvůli divadlu mě lidé znali, dostal jsem hlasy a usedl v zastupitelstvu vede Pavla Švagra,“ říká a pokračuje: „Nejsem ovlivňovaný někým nebo tím, že bych musel být zákonitě proti názorům koalice, když je to dobrá věc, rád ji podpořím. Když se mi nelíbí, vyjádřím svůj názor. Myslím, že mám docela střízlivé oči, vidím, co se v Sedlčanech za poslední roky udělalo a jak se to udělalo. Odvedlo se mnoho záslužné práce, ale vidím i některé nedostatky, které by bylo dobré si připustit.“ V případě komunální politiky pro Jiřího Dundra neplatí pořekadlo „Třikrát do stejné řeky nevstoupíš.“ „Nemyslím si, že bych byl před sedmnácti lety, když jsem kandidoval poprvé nějaký jiný, plný ideálů. Lidé se na mě obracejí jako dřív, když mají problém a pokud budu jako zastupitel moci, rád jim pomohu. Jsem ale opozice, takže prosazování našich zájmů je těžší. Možná jsem se loni trochu těšil, že se vzhledem ke svému působení ve Spolku divadelních ochotníků v Sedlčanech dostanu do kulturní komise, ale nestalo se tak. To však neznamená, že bych na něco nebo na někoho zanevřel.“ A co se Jiřímu Dundrovi nelíbí a rád by na to poukázal? „Nerozumím tomu, proč v Sedlčanech působí dvojí hasiči nebo to, že se při revitalizaci náměstí nemyslelo na dopravu – myslím, že komunikace od pošty k úřadu měla mít podél spodní části náměstí dva pruhy – jeden by sloužil k odbočování. Vím, že je to krajská silnice, ale myslím že i na úkor plochy náměstí by to bylo proveditelné. Když jedete ráno nebo dopoledne, je fronta aut skutečně až k poště, do toho do vozovky vstupují chodci. Ta situace je nepřehledná. Mrzí mě také, že nemalé částky dává radnice přes technické služby do údržby veřejných prostranství. Pracovníci Sedlčanských technických služeb se o tyto plochy starají, aby je někteří naši spoluobčané ničili. Nejde jen o mládež, ale i dospělé lidi, kteří pohazují odpadky, ničí mobiliář nebo neuklízejí po psech. Lidé si bohužel vůbec neváží toho, že jsou veřejná prostranství udržovaná a pěkná, daná do pořádku. Jde o zbytečné ničení práce druhých. Také myslím, že bazén by byl přínosem pro mnoho lidí. Vím, že za plaváním mnoho lidí dojíždí. Ale dost kritiky – já jsem v Sedlčanech spokojený a jsem tu rád.“
Za házenou se odstěhoval do Nýřan
Jiří Dundr se narodil v roce 1946. Bylo po válce, na dětství v Mostě vzpomíná rád. Matka pocházela ze Sedlčan a vdala se do Mostu. Ačkoli byl jedináček, vychovávali ho rodiče prý docela Přísně. V Chomutově se vyučil zámečníkem a po vyučení pracoval v ocelárně v Mostě. Od dětství se věnoval házené a v sedmnácti letech začal hrát první ligu. „Hráli jsme národní házenou, která má jiná pravidla než ta, kterou vidíte dnes v televizi. Do osmatřiceti jsem hrál v první lize útočníka. Kvůli házené jsem se přestěhoval do Nýřan, kde jsem poznal svoji budoucí manželku s níž jsme spolu čtyřicet dva let. Házenou mám rád, když jsem v první lize přestal hrát, jezdil jsem k Nepomuku trénovat oddíl a hráli jsme v krajském přeboru. Na házenou jsem nezanevřel ani dnes, když jedeme s manželkou do Nýřan, návštěvu si plánuji tak, abych se stihl na některý zápas podívat. Jelikož se v házené netočí takové peníze, zůstal tenhle sport tím, čím byl, když jsem ho hrál já. Musím přiznat, že mi dal hodně. Například jsem nikdy nezačal s alkoholem nebo cigaretami a mám díky němu i spoustu přátel, s nimiž se dodnes vídám. V házené jsem byl docela úspěšný – mám titul Mistra národní házené, šestkrát stříbro za Přeborníka republiky, jednou bronz. Na to, že jsme v Mostě začínali jako amatéři, to byl úspěch.“
S manželkou jsme přišli do Sedlčan v roce 1988, kde jsem začal pracovat ve škole jako školník. „Bylo to vlastně spojení školníka a údržbáře. Škola byla tehdy v Sedlčanech jedna, ve dvou budovách, já kmital mezi nimi, opravoval a opravoval. Bavilo mě to, nebyla to jednotvárná práce, uplatnil jsem zde zručnost a i obor, v němž jsem se vyučil. Teď už jsem osm let v důchodu, ale i tak mám kolem okruh lidí, kteří mě občas požádají o pomoc – potřebují něco spravit nebo namontovat. Takže se nenudím.“
První role? Štětivec
Až v Sedlčanech „přičichl“ k divadlu. „V roce 1994 jsem se setkal s Mílou Liškou, který mě pozval na Silvestra, který kluci pořádali na Vyšehradě. Pozvali mě mezi sebe. Míla Liška mi říkal, že by chtěli ochotníci dávat Na tý louce zelený. Pak se na mě zadíval a najednou pravil: „Já vidím Štětivce!“ Možná to vůči ostatním nebyl dobrý tah, nováček a hned dostal jednu z hlavních rolí, ale je pravda, že mi role hajného sedla, a když jsme představení po letech opakovali, hrál jsem ji opět já.“ Jiří Dundr dostával komické role. „Asi bych se pro nějaké vážné nehodil, myslím, že lidé čekají na to, čím roli okořením a jak je pobavím.“ Nejvíce se prý vyžíval v divadelním představení Noc na Karlštejně. „Protože si rád zazpívám a v tomhle představení se zpívalo hodně. Dřív jsem chodíval s kapelou a zpíval – v Nýřanech jsem působil v tanečním orchestru, klasické kapele, která hrála dechovky i moderní hudbu.“
Obě dcery se, co se týče divadla, potatily, obě v sedlčanském spolku působí. „Starší napovídá a mladší hraje. Už máme také vnučku, která zdědila nějaké moje geny – hraje divadlo a na klavír a také zpívá.“
Jiří Dundr se rozhodně ani ve svém seniorském věku nenudí. V jeho případě skutečně platí, že člověk je tak starý, jak se sám cítí.
Jana Spálenková
3. června 2015
Sedlčanský kraj (číslo 22 / ročník 26)
