SEDLČANY – Rozhodnout se předvést na divadelních prknech hru, jejíž filmovou podobu zná každý, je velké riziko samo o sobě. Divák má zkrátka dojem, že ví přesně, na co jde a co uvidí, a očekává minimálně stejně kvalitní a zábavné výkony, jaké zná z originálu. Navíc, jedná-li se o originál více než vydařený. A přesto se na tento tenký led pustili sedlčanští ochotníci, když se rozhodli uvést obnovenou premiéru představení Světáci. A když jsem minule psal, že Spolek ochotníků Sedlčany snese minimálně poloprofesionální kritéria, musím je tentokrát aplikovat v plné míře.
Hru uvedli sedlčanští divadelníci již v roce 2011, nyní ji oprášili v rámci letošního festivalu Sukovy Sedlčany, a to pod režijním vedením Lidmily Sunegové. Hra se prakticky neodklonila od své filmové verze a popravdě se bez filmu jako takového ani neobešla, většina písní totiž nebyla zpívaných, ani puštěných z playbacku nazpívaného účinkujícími, ale puštěny byly originály z filmu v podání známých herců. To je samozřejmě škoda, ale zřejmě se jednalo o nutné opatření.
Celá inscenace má i s přestávkou dobré dvě a půl hodiny, což je opět znak toho, že naši ochotníci se nebojí hrát náročné kusy a jít opravdu s kůží na trh. Na druhou stranu, tentokrát bych asi stopáž krátil, začátek, minimálně první pětina, byl trochu utahaný, jakoby účinkující chtěli nechat diváka nadrženého na zápletku a její vyvrcholení. Jenže to je u Světáků zbytečné, každý ví, co bude a žádné překvapení se nekoná. Jde jen o provedení, takže není potřeba napínat. Úvod byl zkrátka trochu nudný. Nicméně zbytek šel jak po másle.
Vtipné dialogy byly dobře odmluveny, situace se podařilo hercům a herečkám správně vystihnout a velmi dobře provést. Žánr, hudební situační komedie, se režii podařilo dodržet i naplnit, nicméně s ohledem na výtku již vyřčenou. Hodnotit nicméně musím především herecké výkony v hlavních rolích, na kterých hra samozřejmě stojí, ačkoliv se na jevišti objeví zhruba pětadvacet účinkujících. Trojici fasádníků, Tondu, Honzu a Gustava ztvárnil Jiří Dundr, Miroslav Bouček a Jaroslav Repetný. První a třetí jmenovaní toho prostředního mírně přehrávali, jejich humor působil více nenuceně a tedy více věrohodně. Ale třeba se mýlím a převaha Dundra a Repetného byla záměrná. Jaroslav Repetný má tah na branku, to je jasná věc a Jiří Dundr zase chvílemi působí tak přirozeně, jakoby snad ani nehrál. Jen jde tak kolem, narazí na jeviště a hlediště s diváky a prostě chodí a mluví. A ono to funguje přímo skvěle!
Tři dámy s pochybnou pověstí, ale skvělou životní legendou si zahrály Renata Pejchlová, Miloslava Kelichová a Renata Holoubková alias Božka, Marcela a Zuzana. Jejich výkony se mi jevily jako vyrovnanější, vyváženější než u mužských kolegů. Každopádně jejich projev byl, dle mého názoru, v pořádku, svých rolí se zhostily s velkou noblesou a beze studu, což se cení. Oceňuji zejména, jak se režisérka popasovala se známou scénou „Si sedni – já sedím – ona sedí“. Kdo viděl, jistě ocenil. A já též.
Sedlčanské ochotníky mám rád a mají můj velký obdiv. Vím, jaké to je stát na prknech a odříkávat text před lačnými diváky. Sedlčanští ochotníci nicméně nehrají divizi, ale opravdu vyšší soutěž a jejich úroveň je velmi, velmi vysoká. Existuje možná desítka ochotnických souborů v republice, která má inscenace skutečně vymakané a řemeslně velmi dobře zvládnuté. A to je super vizitka i pro naše město!
Hodnotit budu i tentokrát vysoko, ačkoliv celkový dojem je malinko horší, než minule (pozn. redakce: představení Bedřich Smetana: The Greatest Hits 90 %). Možná to chtělo větší spád na úvod a klidně vymyslet něco navíc do scény, kdy se obě trojice setkají u stolu v nóbl podniku. Považoval bych to za príma občerstvení, přitom snad při zachování autorské licence, která bezpochyby skvělá. Dávám 70 procent.
Tomáš Vašíček
26. dubna 2017
Sedlčanský kraj (číslo 17, ročník 28)
